Mění se paradigma klinické medicíny?

Vít Mareček

Všichni lékaři, na specializaci nezáleží, se honosí titulem doktora všeobecného lékařství (Medicinae Universae Doctor). Tudíž každý lékař (nejen klinický, ale rovněž laboratorní, preventivní i ryze teoretický) musí bezpodmínečně znát a umět jak pacienta správně vyšetřit, abychom mohli stanovit přesnou diagnosu a tím umožnit adekvátní léčbu (nazýváme to propedeutikou klinické medicíny). Naši staří učitelé nás opakovaně nabádali, abychom v praxi nikdy nezapomínali na základní poznatky, na kterých stojí a padá vyšetřování, diagnosa a léčba našich pacientů. Stále tomu ještě říkáme „ars medici“. A rovněž nám vštěpovali, abychom nikdy nezapomněli na jednu tisíciletou zásadu odpovědných lékařů, která zní „Primum non nocere“ (Především neškodit). A taky abychom o věcech lékařských důkladně a svobodně diskutovali…

Jak může být kdokoliv nemocný, jestliže nemá žádných příznaků nemoci? Ani subjektivních (Symptoms), ani objektivních (Signs). V roce 2020 bylo toto prolomeno. Co na tom, že adepti lékařství (pregraduální medici i postgraduální mladí doktoři) budou i nadále za takovéto základní neznalosti vyhazováni od zkoušek? A taky jak se může kdokoliv uzdravit z jakékoliv nemoci, když nebyl nikdy nemocný?

Jsme nedobrovolnými svědky naprosto nejmasovějšího laboratorního testování na jednu jedinou nemoc v celé známé historii lékařství. Přitom PCR pozitivita znamená jen to, že ve vyšetřeném vzorku je přítomna část virové RNA. Nikoliv celý virus. Nic to neříká o tom, zda je laboratorně vyšetřený infekční. Člověk nakažený (ve skutečnosti kolonisovaný) virem SARS-CoV-2 je infekční maximálně týden. PCR, jako pomocná laboratorní metoda, vykazuje pozitivitu běžně týdny i měsíce. Jedná se o klinicky falešně pozitivní výsledky. Navíc laboratorní vyšetření PCR je bez klinického kontextu naprosto bezcenné.

Jakým způsobem za této bezprecedentní situace reálně hodnotit význam a rozsah infekcí, způsobených novým koronavirem? Nelze. Žádné jiné infekční onemocnění dosud nikdy nebylo v tak masivním rozsahu, bez kontextu klinického stavu, testováno. Nemáme žádné srovnání s jinými infekcemi, a proto ani nedokážeme současná čísla kvalifikovaně interpretovat. Nevíme co je moc. Nevíme co je málo. Nevíme co je normální. Nevíme co je už nenormální. Pozitivní výsledek jediného laboratorního testu je automaticky prohlášen za diagnosu. Aniž by dotyčného vyšetřil lékař. Jiné patogeny se prakticky vůbec netestují. Laboratoře i u nás přitom mají k dispozici tzv. respirační panely, ve kterých se hodnotí minimálně 12 nejčastěji se vyskytujících respiračních patogenů, původců respiračních infekcí. Akutní respirační infekce (acute respiratory infections; ARI) mohou být způsobeny nejméně 130 různými patogeny, přibližně z 90% viry, ale rovněž bakteriemi, plísněmi, prvoky a dalšími parasity. Naši klinici takováto pomocná laboratorní vyšetření téměř nepožadují. Jaká marnost.

Klíčovou pro pochopení podstaty této obří lékařské mystifikace v souvislosti s Covid-19 se jeví mezinárodní definice případu (case definition) této nové nemoci, kterou společně zastávají Světová zdravotnická organizace (WHO), americké Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC).  Podle těchto odborníků WHO, CDC a ECDC je definicí potvrzeného případu onemocnění Covid-19 osoba, v jejímž klinickém vzorku byla detekována nukleová kyselina viru SARS-CoV-2. Nebo byl pozitivní antigen. Klinické příznaky k diagnose potvrzeného případu onemocnění vůbec nejsou zapotřebí, byť jsou v těchto dokumentech rovněž uvedeny. Máme zde tedy novou éru medicíny, kdy pro stanovení diagnosy nemoci stačí výsledek jediného testu (jehož klinická specificita je mimochodem v recentních odborných publikacích zpochybněna), a to i bez přítomnosti příznaků nemoci. Podobných perel je ovšem v dokumentech WHO, CDC a ECDC více.

Je třeba opakovaně zdůraznit, že metodika PCR není diagnostický, nýbrž screeningový test. A pouhou pozitivitu v jakémkoliv screeningovém testu, tedy izolovaně, nelze v žádném případě použít pro definici případu jakéhokoliv onemocnění, tedy ani pro respirační infekční onemocnění. Každý laboratorní výsledek vyžaduje rozumnou a hlavně odbornou interpretaci.

A tak stále ještě platí (naštěstí pro naše pacienty) ono tisícileté paradigma klinické medicíny, že rovněž vyšetřování a léčba pacientů s akutními respiračními nemocemi má svoje neměnné diagnostické, diferenciálně-diagnostické, terapeutické, ba i prognostické zákonitosti. Toto není o žádných specializacích či superspecializacích. Toto je o skutečných základech naší klinické medicíny! A že se takto podivuhodně chovají a jednají lékaři v tolika jiných zemích? Ale neříkejte…

Literatura na vyžádání u autora.

Dopsáno 15. ledna 2021 pro IVK.

Klaus V, Weigl J (Eds). Rozum proti kovidové panice. Institut Václava Klause, Publikace č. 55/2021, s. 115-117.

 

A co na to Karel Kryl?

Je ještě čas?