Josef Charvát

„Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastným“, pravil klasik Důra již před 92 roky. Moje milovaná tchýně Marie opáčila, že kdy jindy má být teplo než v létě? A naše fenka Axa ani neotevřela své krásné velké oči a nadále vytrvala rozvalená na studené kamenné podlaze sklepa na naší podhorské chalupě.

No a já jsem si četl a četl v knížkách z pozůstalosti pana doktora Karla Foustky. A taky jsem si listoval ve svých knížkách, které jsem si za ty roky na tu naši chalupu dovezl. Letos mě nejvíce zaujaly různé knížky různých povídek Ivana Krause a zejména dva spisy akademika Josefa Charváta (1897-1984), s největší pravděpodobností největší osobnosti české medicíny minulého století. Skutečné potěšení pro tvořivého Ducha.

Od listopadu 2017, kdy jsem do toho „spadl až po uši“, tj. začaly mou mysl zajímat a dobíhat nejrůznější informace, fakta a skutečnosti, dotýkající se ostravského zdravotnictví a šířeji zdravotnictví v celém tom našem širém „razovitém kraji“, dostávám opakovaně od kolegů, pacientů, ale i od kolemjdoucích otázku, proč lékař strká nos do politiky? Za tu dobu jsem si už vycizeloval docela stručnou a pádnou odpověď. Avšak pan profesor Josef Charvát to v roce 1969 napsal mnohem krásněji a přesněji:

„Správa věcí veřejných nepatří k lékařovým úkolům. Naší hlavní povinností bude ještě dlouho individuální léčení, jímž mírníme utrpení jednotlivce nebo mu zabraňujeme. Pokud jde o společnost jako celek, vyčerpává se naše péče prevencí chorob infekčních i neinfekčních, hygienou a ostatními složkami veřejného zdravotnictví. Na věci politické ve vlastním slova smyslu lékařům zpravidla nezbývá čas. Někdy jim k tomu chybějí i potřebné znalosti nebo talent.

A přece musí být lékař orientován, kam spěje lidstvo. Nesmí zůstat zapadlým vlastencem ani v medicíně, ani ve světonázoru. Má krom lidské „fysis“ na starosti i naši „psyché“, má lidem pomáhat likvidovat jejich strachy a úzkosti. Ještě také od něho očekáváme, že bude ve společnosti působit jako kulturní činitel.“

„Pokud známe lidskou historii, je nepřetržitým pásmem hromadného vraždění. Jsme krutější a surovější než divoké krysy, které jsou považovány za agresivní a nepříjemnou species. Člověk je o to horší, že je zákeřný. Dosud nedokázal zbavit se své primitivní minulosti, perverzně potencované vyvinutým mozkem. Dav se dodnes nejlépe baví, může-li přihlížet agresi, ať už skutečné, nebo sublimované do různých forem zápasu.

Existuje naštěstí i lepší stránka člověka: hudba, divadlo, literatura, výtvarné umění, smysl pro krásu, věda, charita. Sečteme-li klady a zápory a promítneme si je do dynamiky dějin, je celkový trend přece jen vzestupný a musíme jej podporovat. Nesmí nás odradit, že v historii vládli až příliš často lidé s nižším inteligenčním kvocientem nebo nedostatečnou mravní základnou.“

„Lékař nemůže stát stranou veřejného dění, i když sám nebude pěstovat aktivní politiku. Nesmí být neutrálním pozorovatelem bez vlastního názoru. Je pravda, že biologické a psychologické znalosti nás často vedou k depresím. To když vidíme např. moderní psychotechniku, využívanou a zneužívanou mocnými tohoto světa k manipulování s masami.“

„Má-li se lidstvo vyhnout insektismu, musí se ubránit diktujícímu manipulování. Ve hmyzím vzorku by sice zmizely konflikty, ale také tvořivost, umění a věda, čili specificky lidské prvky. Na druhé straně by však bylo žádoucí, aby osvícené vlády začaly rozumět lidskému chování a jednání.“

„Konečné cíle člověka jsou morální, přestože mnoho lidí stále ještě vidí štěstí jen ve hmotném blahobytu. Tvořivost, rozvinutí schopností, hledání pravdy, úsilí po dosažení vyšších cílů – toto vše dovede nejlépe překonávat úzkost, nejistotu a skryté pocity viny. Strach ze smrti a zániku je pokuta, kterou platíme – na rozdíl od ostatního živočišstva – za jedinečný vývoj svého mozku. Není však cesty zpátky. Nemůžeme se vracet do primitivního, animálního a vegetativního života jen proto, abychom pozbyli vědění, že jednou musíme zemřít. Už nemůžeme akceptovat víru, že vše je řízeno nepředpověditelnou nadpřirozenou kontrolou, kterou si nejvýš můžeme nějak naklonit prosbou. Ani nemůžeme hledat lék v nejrůznějších navrhovaných cestách, jak „vybíjet“ duševní napětí, jak dosahovat umělé duševní homeostasy, ať už je to jóga, nebo drogy, či co jiného. Právě naopak. Naším cílem není klid, ale spontánní aktivita.“

(Charvát, J: Život, adaptace a stress. Státní zdravotnické nakladatelství Praha 1969, 1. vydání, s. 126 – 133.)