Proč jsem přerušil finální frontální útok proti rektorovi Janovi Latovi a dalším „Neobolševikům mysli“ nejen na Ostravské univerzitě?

To Whom It May Be Concern

Je to již více než dva roky, co jsem se v rodném městě své milované manželky Šárky (v Porubě) začal zajímat, co se ve skutečnosti odehrává jak „nad hladinou“, tak zejména „pod hladinou“ zdravotnictví v Ostravě (www.ostravskezdravotnictvi.cz). Z počátku jen praktického zdravotnictví. To jeden fakt nevymyslí! Žil jsem a pracoval jsem 12 roků v hlavním městě Praze (1996 – 2008). A tam se ve zdravotnictví děly občas věci. Ale to bylo prd proti tomu, na co jsem narazil tady v Ostravě, v tom „kraji razovitém“…

Jsem absolventem olomoucké Alma Mater (1981-1987). A tak je pochopitelné, že v Ostravě, a šířeji na tom Ostravsku, žije a pracuje spousta mých lékařských spolužáků. A s mnohými z nich jsem se neviděl více jak 25-30 roků. Občas jsem s nimi zašel na pivo, nebo se potkal na nějakém tom lékařském semináři či kongresu. A čím dál tím více jsem se s nimi (nebo oni se mnou?) rozcházel v tom vidění naší medicíny, v tom vidění ostravské fakultní nemocnice, v tom vidění ostravské lékařské fakulty, v tom vidění kultury – a takto to dále skutečně nešlo…

Mou hlavní motivací, proč jsem se po maturitě na přerovském Gymnasiu Jakuba Škody (založeno 1870) rozhodl stát lékařem, byla doslova fascinace tím, čeho je schopna pravděpodobně nejvyvinutější biologická tkáň – nervový systém.  Mozek chtěl zkoumat mozek. Dokonce jsem tomuto mému snu obětoval svou oblíbenou fyziku, matematiku a chemii – a taky sport a hudbu. Jednou z vedlejších „motivací“ bylo rovněž zjištění, že když se na tu „medinu“ dostanou takoví blbci, jako někteří mí spolužáci, tož se tam dostanu taky, že?

A na lékařské fakultě UP v Olomouci jsem měl neskutečně a až snad i ničím nezasloužené štěstí (a hlavně možnost) učit se (a spolupracovat) od takových učitelů, vědců a lékařů, kteří cosi podstatného nejen z těch neurověd znali. Za všechny budu jmenovat pana profesora Jiřího Malínského (hibernace u ježků), pana profesora Karla Urbánka (jak se drží to neurologické kladívko), a pana profesora Jaroslava Opavského (klinická medicína kontra metodologie vědy). A rovněž nemohu s díky a pokorou nevzpomenout ještě dalších svých milých učitelů, bez kterých bych toho poznal a rozpoznal více než málo – pana profesora Jiřího Lenfelda (farmakologie je opera) a pana profesora Milana Hejtmánka (budoucnost léčení se nalézá v nitru buňky). A málem bych zapomněl na pana profesora Jiřího Volejníka, fantastického dětského lékaře, který jako první rozpoznal mé universální schopnosti (na neurologii či na neurochirurgii je vás kolego škoda) a díky němuž jsem poprvé pocítil ten slastný pocit každého začínajícího autora, když mu otisknou první originální publikaci, v tehdá prestižním domácím časopise Československá pediatrie. Kde ty loňské sněhy jsou?

A rovněž mě výrazně ovlivnili někteří mí spolužáci, přátelé a kamarádi, ze kterých nemohu nevzpomenout Martina (Ferdu) Petřka, Jirku (Ferrari) Ostřanského, Vaška (Paganini) Kopala, Hanku (Tildu) Tillichovou a zejména Mirka (Očko) Dostálka, mé druhé Alter Ego.  Všichni jsou dneska významnými a úspěšnými lékaři (až na Hanku, ta na to naše mužské soupeření zvysoka kašle, bo má jiné zájmy) – Martin je profesorem imunologie, Jirka je vynikajícím intervenčním kardiologem, Vašek je komplexním internistou a primářem, no a Mirek je šikovným dětským očním chirurgem. A jak už to tak v životě bývá, dlouho jsme se neviděli. A ani si skoro nezavoláme…

A protože jsem díky svému nezkrotnému Duchu (A man can be destroeyd, but not defeated!), jakož i vynikající výchově v naší rodině a výbornému vzdělání, kterého se mi dostalo od mých drahých učitelů, nemohl jsem po přechodu do praxe (klinické i akademické) jednat a chovat se jinak. A když jsem nepodlehl těm móresům „starého režimu“ (do roku 1989), tak jsem pochopitelně nemohl podlehnout ani těm „Neobolševikům mysli“ v těch divokejch devadesátkách, a posléze v těch nulkách či desítkách – no a nově ani v těch právě probíhajících dvacátých letech dvacátého prvního století…

Dlouho jsem si myslel (a vše tomu nasvědčovalo!), že budu tím neurochirurgem, správněji neurologickým chirurgem, a neurovědcem k tomu. A to ještě v roce 1991, kdy jsem, po složení atestace z chirurgie 1. stupně, nastoupil k panu profesorovi Rudolfovi Petrovi do Hradce Králové, jako jeho poslední, tj. nejmladší, žák. Bohužel jsem si, ve své akademické naivitě a mladistvém elánu, jsa obdařen obrovským drivem, dostatečně hluboce a zejména dostatečně rychle neuvědomil, že lékařská praxe, byť na tom akademickém levlu, se tak diametrálně liší od svobodomyslného a tolerantního prostředí university. Teprve s odstupem dlouhé řady let si uvědomuji, jak svobodnou a báječnou akademickou půdou byla ta naše olomoucká Alma Mater, a to navzdory okolní „bolševické“ normalizaci.

Bohužel nástupci akademika Rudolfa Petra se mnou udělali krátký proces. A vůbec se nerozpakovali vyrazit mě těsně před druhou atestací. Asi věděli proč, že? Avšak všechno zlé je pro něco dobré. Kdybych totiž tu atestaci z neurochirurgie tehdá složil, tak bych dneska byl jen „omezeným“ specialistou, resp. superspecialistou, a nikdy bych nepoznal celou šíři a hlavně krásu té naší medicíny.

A tak nyní, ve svých zatím dožitých 57 letech, jsem lékařským Universalistou, mezinárodně akceptovaným lékařem v nádherném oboru Emergency Medicine (správný překlad do češtiny zní „Pohotovostní medicína“) a jsem vyrovnaný a spokojený. Pravda, nemohu pracovat v mé rodné zemi (jsem tudíž exulantem, nikoliv emigrantem), bo u nás tento obor dosud nemá „na růžích ustláno“. A nedejte se prosím mýlit, záchranka (přednemocniční neodkladná péče) a urgentní příjmy (časná nemocniční neodkladná péče) v některých našich nemocnicích, tak dohromady představují cca ¼, max. 1/3, celého velkého universálního oboru Emergency Medicine tak, jak je praktikován, vyučován a zkoumán v celém rozvinutém lékařském světě. Je to škoda, přeškoda, zejména pro naše pacienty. No a ta ztráta naší medicíny, toho našeho způsobu, jak poskytovat pacientům zdravotní péči, neodkladnou i odkladnou, tak ta dále hrozivě narůstá. Ale to nic, většina mých kolegů, často renomovaných tuzemských lékařů, je tady v té Bohemii (a rovněž v té Moravii a v té Silesii) s dosaženým rozvojem organizace medicíny docela spokojena. Tak proč bych jim to jakkoliv dále nabourával či kazil, že?

Koho zajímají podrobnosti, co se v té ostravské a šířeji v té moravskoslezské medicíně, praktické i akademické, skutečně děje, toho si dovoluji odkázat na své prezentace na webech: www.ostravskezdravotnictvi.cz, www.nemocniceorlova.cz, www.emergencycare.cz, www.lekarskyklub.cz. Nebo mi můžete napsat (vitmarecek7@gmail.com), nebo zavolat (+420 777 408 940). Bo už mě přestává bavit o tom psát. Inu stokrát nic umořilo Osla…

Tak proč jsem tedy nyní přerušil ten finální frontální útok proti rektorovi Janovi Latovi a dalším „Neobolševikům mysli“ nejen na Ostravské univerzitě?

Učinil jsem tak proto, že OSUD, který ostravské lékařské fakultě a ostravské fakultní nemocnici (a tím i Ostravské univerzitě) připravili ti „Starobolševici mysli“, tak ten je ještě mnohem odpornější a neakceptovatelnější než to, co zatím předvedli ti „Neobolševici mysli“. Chystali to léta, nejpozději od roku 2016, všichni ti Dvořáčkové, Martínkové, Němečkové, Šnajdrové, Drobilové, Hapalové, Skypalové, Babkové, Luzarové a další „kovaná“ starobolševická sebranka. Jejich úvaha byla a jest jednoduchá. A o to hrozivější! Když nemůžeme mít ostravskou lékařskou fakultu my, tak ji nebude mít nikdo. A když nebude existovat lékařská fakulta, tak nebude potřeba ani fakultní nemocnice. A velká krajská nemocnice v Porubě se bude moci tak nějak privatizovat…

Procesy byly uvedeny do pohybu. Destrukční procesy. A jsou to objektivní procesy, které nelze v současné chvíli zastavit. Ani zpomalit. Svatá Barboro, moc Tě prosím, ochraňuj nejen naše ostravské horníky a hutníky! Tak je dáno a tak bude.

Tož tak.

Dopsáno na výročí „Vítězného února“ 2020

 

Vítek Mareček

Consultant of Emergency Medicine

Professor of Emergency Medicine

Leader of Emergency Medicine in the Middle and in the Eastern Europe

Leicester (UK), Khobar (KSA), Dubai (UAE)